Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Obrazek

 

Jiří Smrž

(* 1954, Písek) je český folkový písničkář a básník. Začínal ve skupině Zvoníci již na počátku 70. let 20. století, pak hrával v duu s Jiřím Kovářem V 80. letech psal texty pro skupiny Sem tam a Minnesengři (byl krátce i členem této skupiny), v roce 2001 vydal první sólovou desku Dědičná krev, na kterou vybral své písně z předchozích zhruba deseti let. Za svou druhou desku, Poslední láska, která vyšla o čtyři roky později, získal Anděla v kategorii Folk & Country. Je rovněž spoluautorem folkového oratoria Královna severních záseků a autorem básnické sbírky Eurydika v uhelném dole.

(zdroj: Wikipedia)


 

Jiří Smrž! Surovec, který při koncertě drží kytaru pod krkem a rve za struny, jako by si s nimi chtěl vyřídit všechny učty z mládí. A pak ji konejší a hladí a prosí za odpuštění. Je to ten, který křičí bolest a touhu příběhů, co spatřil za zdmi kolem sebe... i v sobě... Křičí kultivovaným jazykem intelektuála a pak zase pláče a sténá, jako miminko, co předčasně vyrostlo v dospělého muže.

 

Jiří Smrž - dřevorubec a čistič melioračních stok... a duší snílka.

 

Štvanec.

 

Když jsem ho naposledy spatřil, na festivalu osamělých písničkářů, měl pravé sklo v brýlých rozpraskané, jako po výstřelu, který jen těsně minul cíl. Říkal, že na něj včera padl strom. A vida pak zděšení v mých očích, jen se rozesmál a dodal: horší byla ta motorová pila. Prolítla mi centimetr od krku... Možná bych se měl zastavit a chvíli přemýšlet - dodal pak ještě - jestli v mém životě neni něco špatně.

 

Jindy mi Honza Burian vyprávěl, jak Jirka s prostřelenou nohou makal až do setmění, aby splnil svou denní normu... a pak ho odvezli rovnou na operační sál. Jako ve válečném filmu, ani mu bota nešla odtrhnout od kůže. To mu pak člověk uvěří i písničku z prostředí íránské války - Jack a já. (Kdo jí nezná, kdo tenhle příběh ještě neslyšel, tvrdím, že... nebo raději nic, dobře vám tak).

 

Vůbec hloubka a uvěřitelnost Smržových písní - balad, zhudebněných básní, je jeho nejsilnější stránka. Nemá hlas jako Jacques Brel ani jako Glen Hansard, ale tu naléhavost v něm ano. Ani nemá písně čitelné jako Paul Simon, ale kdo je jednou slyšel, nezapomene. Nemá ani jasný jasný tah po šachovnici, jako Vladimír Vysockyj, ale umí po ní skákat záhadně jako kůň.

 

Jiří Smrž, přestože používá ke svému sdělení klasickou písňovou formu, doprovází se na klasickou akustickou kytaru, nepoužívá vulgarismů a vypadá normálně - je alternativní písničkář. Neudělá to, co od něj čekáte. Jeho písničky nelze poslouchat jako kulisu. Právě ten jeho hlas, ne, ony sami vám to prostě nedovolí! Buď si je zamilujete... a nebo... nic nechápete!

 

Dají se ale poslouchat do neomrzení pořád dokola a pokaždé(!) - minimálně v textu - v nich člověk hledající postoupí vždycky jakoby o krok dál nebo o kousek blíž, nalezne co dosud nikdo takhle neřekl, něco překvapujícího, silného, mrazivého a hřejivého zároveň, že už to snad ani nemůže být jen o hudbě... říkám si. Tak přece má slovo v písni ještě smysl! Přece je ještě poezie, co hory přenáší, svítí skrz, dokáže uchopit ale nevyždímat...

 

Smržovi Tři muži (název jedné z jeho - dle mého - stěžejních písní) , ale i ti další muži a ženy z jeho písní mi znovu otevřely okno do krajiny, která je - jeho slovy „na celý život a nebo vůbec“!Jakobych se díval opravdu ven - a to se neokouká.

 

Jasně, že jsem do ní hned začal zvát kdekoho z mých přátel i náhodných turistů. Několik týdnů jsem divoce máchal rukama a vykřikoval - Vidíš (Slyšíš) to!...

 

A ono nic. Jako bych hlásal s Pavlem evangelium. („Jo, rádi si tě vyslechnem‘, ale až někdy jindy...“)

 

A tak mě napadlo, že si o tom co Jiří píše a zpívá, třeba budu moct povídat jen s ním. A že se rozhodně při té příležitosti nesmím opomenout zeptat, čím že to člověk může žít natolik, že to z něj nevyplaví ani už po desetiletí dorážející příboj relativní neúspěšnosti. Nebo dokonce marnosti?

 

Jak to, říkával jsem si, že se Smržovy básně ještě neučí děti z čítanek?! Vždyť takové obrazy jako - Mlýny co naprázdno, melou prázdno na prázdno - nebo - Některé věci nemohou být naruby, protože nemají líc! Nebo: Za lásku nedlužíš nic a jestli ano, pak to láska nebyla... - to by mohl přece bez uzardění pronášet Hamlet! Přeháním?

 

A co: Hlavou zeď neprorazíš - musíš i srdcem! - jak odlišné od tradičního českého: Hlavou zeď neprorazíš - otluč alespoň omítku!...

 

Kde jsem to vzal? Jirka Smrž natočil mnohem víc, než jen ty dvě oficiální desky!

 

Ale zpátky. To setkání s ním na mě mělo ještě jeden - terapeutický účinek: Jestli tu totiž může po desetiletí, zcela nepovšimnut, sbírat spadaná zlatá jablka Smrž, pak co jsem já, abych si činil nároky...

 

Motám se kolem muziky (byť spíš jen jako přidavač) možná moc dlouho. Tak dlouho, až mi to občas připadá, že nic už nikdy nebude jako kdysi. Že už jsem si zkrátka něco zásadního odžil a teď je to pryč. Že svět už je plný jen postřikuodolných brouků Pytlíků a i já sám nejspíš už asi „všude byl a všechno viděl“ - a pak najednou bác ho! Jiří Smrž! Milosrdná facka co křísí tonoucího z šedi.

 

Tak jo, tak mi spousta dobrých věcí zevšedněla - a co! Největší nepřítel nejlepšího přece není to špatné, ale právě to dobré!

 

A on je pro mne tím pomyslným nejlepším.

 

A tak si ho nosím ve své novodobé krabičce poslední záchrany, spolu s Petrem "Medwou" Linhartem a Járou J.Ježkem z Čp8 a Kájou Diepoldem a nějakými dalšími. A když je nejhůř, nasadím sluchátka...

 

Kdo ví, jak dlouho tu totiž s náma Jirka, při tom svém zběsilém životním zápřahu ještě bude. Hraje málo... a v podstatě, kdo na něj nenarazí v lese, má tak trochu smůlu.

 

Hodnocení sebe sama se vzdává a zpívá: Teď už mi říkej jak sám chceš, třeba Nikola Šuhaj - tajemník, Jánošík, co má všechno na háku, Smrž, bezkřídlý záletník,

snad... střela co po výstřelu hledá vlastní směr... až budou zjišťovat mou totožnost, ale já nejsem s nikým totožný... snad,

tak mi říkej jak ty chceš - vegetariánský vůdce mas, Don Quijot, co žije z akcií větrných mlýnů už příliš dlouhý čas...

tak mi říkej jak ty chceš - zeměměřič nebeských sfér, Kolumbus co sny o moři zamořuje objevenou zem...

 

 

Ale jednou po jeho vystoupení kdosi řekl: Nechápu, jak jsem mohl žít a neznat Jiřího Smrže! Vím, že to možná zní tekutě pateticky, ale já si za tím fakt stojím!

 

 

Caine, 2009.08.23